Velikonoční podmořské dobrodružství - Díky, pane Cousteau!
Kdo by z naší generace neznal šlachovitého chlapíka v červené čapce, kapitána objevitelské potápěčské lodi Calypso. Jacque-Yves Cousteau - hrdina našeho dětství. Já i buddy a další naši vrstevníci vzpomínáme na chvíle, kdy jsme přilepeni na černobílých obrazovkách hltali záběry podmořského světa a prožívali napínavá dobrodružství v Cousteauových filmech a seriálech. Ani v nejdivočejším snu mne během života nenapadlo, že jednou říši ticha, korálové krásy, rybek a parybek uvidím sice již presbyoptickýma dioptrickou maskou opatřenýma, zato však vlastníma očima.
To, že jsme se s buddym a dalšími nadšenými laickými šílenci mohli celkem bezpečně odvážit do vodního prostředí, není jen díky potápěčské korektivní optice. Hlavní zásluhu na tom má především právě pan Cousteau. On a jeho kamarád pan Gagnan v roce 1942 vymysleli převratný vynález - aqualung. Byl to první dýchací přístroj s otevřeným oběhem vzduchu opatřený speciálním ventilem umožňujícím dýchání vzduchu z láhve podle potřeby potápěče a o stejném tlaku jako má okolní voda. O potápěčské výstroji a dovednostech budu vyprávět v příštím - posledním díle Velikonočního podmořského dobrodružství.....
Dnes se přeneseme do míst, kde byl natočený první film s užitím filmové kamery pod vodou. Řeč je o vraku SS Thistlegorm, který potápěči z Cousteauova Calypso objevili v roce 1955.........
Mám mnohem větší problém vyslovit název lodi SS Thistlegorm, než se k jejímu vraku potopit. No, dělám si samozřejmě legraci, mám k této obrovské mase železa velký respekt a úctu. Dýchá, hmm, vlastně šplouchá, na mě z ní historie a mystika. Letos jsem se k vraku potápěla již potřetí, pokaždé je ponor jiný a plný dobrodružství. Ale vezměme to postupně.
SS Thistlegorm byla britská válečná loď postavená v roce 1940 a určená k přepravě válečného materiálu. Z logiky věci tedy vyplývá, že SS v názvu neznamená příslušnost k německým oddílům nevalné pověsti, ale zkráceně Steam Ship - tedy parní loď. Pak ještě Thistle je bodlák - skotská národní květina a gorm = modrý má původ v keltštině.
Parní loď Modrý bodlák nebyla jen tak nějaká neduživá plovoucí skotská květinka. Na délku měřila 126 metrů, vážila 4898 tun, poháněl ji parní motor o síle 1850 koní a na palubě byla vyzbrojená protiletadlovým dělem a kulometem. Zúčastnila se tajné vojenské operace s krycím názvem Operace Křižák. Měla za cíl zásobování britské armády vedené Montgomerym a operující v Egyptě a Libyi. Zásobovací trasa vedla z Velké Británie okolo celé Afriky, protože Středozemní moře bylo pod kontrolou Němců.
V květnu 1941 Thislegorm vyplul z Glasgow s nákladem velkého množství munice, protitankových min, pušek, nákladních a obrněných vozidel, 2 tanků, 2 parních lokomotiv, vagonů s uhlím, 2 cisteren, množství motocyklů, generátorů proudu, náhradních dílů na letadla a vojenské automobily, oblečení a holínek pro vojáky. Po zastávce v Kapském Městě z důvodu načerpání paliva a doplnění zásob pokračoval na sever. Na konci září doplul do Rudého moře před Suezský průplav. Kvůli kolizi dvou lodí v průplavu a nepřátelské aktivitě v této oblasti dostal kapitán příkaz vyhodit kotvu v blízkosti útesu Sha'ab Ali, v místě považovaném za bezpečné, a počkat na povel k vyplutí. Jenže, co čert nechtěl, v noci 6.října se nad oblastí vracely dva německé bombardéry z neuskutečněné mise (nepříznivé počasí a špatná komunikace pilotů), jejíž cílem byla Queen Mary s 1200 australskými vojáky na palubě, kteří měli doplnit stav britských jednotek.... Frustrování piloti nabuzení k ničení si vybrali jiný cíl.
Posádka Thislegormu byla zaskočena a nebránila se. Loď zasáhly dvě dvoutunové bomby, které způsobily výbuch munice. Poté se trup rozlomil a potopil do 30metrové hloubky. Katastrofu nepřežilo 9 námořníků, kapitán a dalších 29 členů posádky bylo zachráněno. Loď a její bohatý náklad zůstaly 12 let v rudomořských hlubinách....
V květnu 1955 plula Cousteauova Calypso do Indického oceánu a během proplouváni Rudým mořem odkryla thistlegormský vrak. Člen týmu Philipe Agostini udělal poprvé v historii filmovou kamerou první podmořskou reportáž. Byla zveřejněna v rámci úspěšného filmu Svět ticha. V té době muselo být takové fantastické pokoukáníčko naprostá bomba, přestože v současnosti některé záběry působí kontroverzně. Mně osobně zhlédnutí filmu o známých místech vhání slzy do očí a otevírá ústa v němém úžasu ....
Teď když mám alespoň nějakou představu o technice potápění s moderním vybavením a digitální kamerou, mi přijde až neuvěřitelné, čeho byli Cousteauovi chlapci schopní - bez neoprenu, jen v plavečkách, bez kompenzátoru vztlaku, bez zátěže, s ploutvičkami jak od Barbie, jen s dvojčetem a aqualungem - jednoduchým předchůdcem dnešní automatiky... Kamera v obalech měla rozměry palubního kufru a svítilna jak reflektor od lokomotivy.... přitom záběry se tolik neliší od těch mých ..... neuvěřitelné.
Ale zpět k Modrému Bodláku.....
Jak se Thislegorm zjevil, tak se zas ztratil...Pan Cousteau udal schválně špatné souřadnice, aby prý zamezil nájezdům dobrodruhů a rabování.... Nu dobrá, ušlechtilé, ale stejně si myslím, že tam tak trochu zahrálo roli Jacquesovo egíčko - já první a jediný, pak už nikdo....!
Léta šla dál a Thistlegorm se stal příbytkem mnoha vodních živočichů a základnou pro rozkvétání korálů. Lidské oko ho uvidělo zas až v roce 1992, kdy vrak znovuobjevila skupina amatérských potápěčů. Nu a jak to tak bývá, z ráje na Zemi se mávnutím ruky přeměnil na turistickou atrakci.... Nyní patří mezi TOP 10 světových rekreačních potápěčských lokalit... Vzhledem k hloubce a k proudům je však nutná určitá potápěčská zkušenost.... A to potvrzuji z vlastní zkušenosti... Jednou mi tam dole šlo o kejhák....
Protože loď byla potopena vzdušným útokem na celkem volném moři, její vrak je hlouběji než ztroskotané lodě, které jejich nepozorní kapitáni nebo nepříznivé počasí navedlo na mělčí útes. Pokud chcete spatřit záď s lodním šroubem je třeba se potopit do hloubky kolem 30 metrů. Navíc okolo sviští docela silný proud.
Proudy nemám ráda, je to pro mne taková černá můra potápění.... Jsme vycvičeni v postupech, co dělat, když potápěče chytne proud a odnese ho daleko od mateřské lodi, buddyho, ostatních na širé moře, do vln.....no fuj. Fakt hrozně nerada bych zkoušela, jak funguje můj plazí mozek (rozuměj nevědomý, vývojově nejstarší část mozku - ten má každý, ještěrka nejsem jen já....) ve stresové situaci. Na to se člověk může připravit jen teoreticky....hlavní rada zní - zůstat v klidu a nechat se unášet, nevyčerpávat se kopáním proti proudu, vypustit dekobojku (no to je taky stres - pod vodou nafouknout takový oranžovočervený váleček a vypustit tak, aby potápěče nevynesl nekontrolovaně na hladinu) a čekat, až přijede záchranný člun.
Právě kvůli proudům prohánějícím se sem a tam nad Bodlákem, vrakuchtiví potápěči sestupují a vystupují po jednom ze dvou lan, kterými je jejich potápěčská loď přikotvena přímo k vraku. Při mé druhé návštěvě asi před třemi lety jsme si jedno naše kotvící lano přivázané k vraku v hloubce asi 23 metrů označili mou růžovou gumičkou do vlasů. To proto, abychom nevykoukli po výstupu do úplně cizí lodě...je to přeci jen frekventované místo a vždy okupované několika potápěčskými loděmi.
Jako ještě méně zkušená potápěčka s větší spotřebou vzduchu jsem jako první ukázala divemasterovi, že už mám zásobu 100 barů vzduchu, což je signál k zahájení návratu celé skupiny na mateřskou loď...proto jsme se vydali postupně k označenému výstupovému lanu. Z malých hloubek kolem 20-30 m se nemusí dělat dekomprese, jen je třeba dodržovat pomalou rychlost výstupu - tj 9m za min a v 5 metrech udělat tzv bezpečnostní 3 minutovou přestávku. Na laně je přestávka brnkačka.... vzduchu je dost, a tak se dělají různé skopičiny.... Jaké bylo naše hrůzné překvapení - gumička pryč... i s lanem. Později se ukázalo, divemaster druhé skupiny z naší lodě netušil, že jsme ještě na ponoru a odvázal naši loď připravovanou k vyplutí.
Vzduch nám dále v lahvích ubýval, přesto náš vedoucí potápěč dal znamení k jedinému možnému postupu - museli jsme se dostat k druhému lanu, které bylo zachyceno o kýl lodi v hloubce 33 metrů a asi 50 metrů od místa plánovaného výstupu. Za normálních okolností se při návratu z ponoru a ubývání druhé poloviny vzduchu nepostupuje do větších hloubek. Najmě proto, že zvyšujícím se tlakem se zmenšuje objem plynů a tím vzniká větší spotřeba. Navíc výstup z větších hloubek je pochopitelně časově pomalejší, čímž se spotřebovává další množství drahocenného vzduchu.
Stres, větší okolní tlak a delší výstup způsobily, že mi tlak v lahvi klesl na 20 barů v hloubce asi 5 metrů, v průběhu bezpečnostní přestávky.... To opravdu už hrozilo kejhákem.... A nebyla jsem ze skupiny jediná. Ti zkušenější a s menší spotřebou začali svůj vzduch sdílet s těmi "vydýchanými". Na "cvičišti" v potápěčské jámě v Čestlicích jsme s buddym pečlivě trénovali sdílení vzduchu, a tak na bojišti ( wow, to je doslova - nad válečnou lodí ....) nám to šlo jak z partesu. Buddy je totiž asi obojživelník, vždycky mu v lahvi zbývá fúra vzduchu pomalu na další ponor.... Nikdo tenkrát u Thistlegormu na věky nezůstal.... Všichni se šťastně vynořili, nalodili a odpluli za dalším dobrodružstvím.
Má první návštěva Modrého Bodláku nebyla nijak dramatická, měla jsem tenkrát sama se sebou co dělat, trochu obav, velkou spotřebu... příliš si z tohoto ponoru nepamatuji. Jen jednu fantastickou věc - poprvé jsem se v jeho útrobách potkala s karetou obrovskou. Vyrušili jsme ji a ona nás ve stísněných prostorách vraku klidně a majestátně obeplouvala.....
A ta letošní ? Poprvé s kamerou a poprvé bez obav, v klidu a s velkým respektem ke všemu, co vidím a zažívám. Výstup byl sice poněkud dramatický v silném proudu, ale i to se zvládlo, takže se dnes mohu o tu majestátní a mysteriózní krásu s vámi podělit.